Historie spolku

Z historie
 

      V předvečer první světové války byl 20. září 1913 založen v Knínicích odbor Sokola, který soustřeďoval cvičence z Knínic, Šebetova a Vážan. Ustavující schůze se konala 20. září 1913 v sále radnice za přítomnosti členů všech tří výše uvedených vesnic. V jednatelské knize Sokola Knínice zachycující léta 1913 až 1926 se o celém aktu můžeme dočíst následující podrobnosti:

     „Ohlas mohutného vítězství pevné paže sokolské, všesokolským sletem letošního roku v Praze dokumentovaného, jako na perutích roznesl se po širých vlastech českých a zapadl i do posledních vesniček našich. Všude vzbudil zájem, v mnohým místech pak přiměl českého člověka, aby i on přistoupil k zdravé, pevné, sebevědomé a ryze národní instituci této, která v prvé řadě nejdůležitějších činitelů národních stojí.

     Bude-li rok tento jednou z nejradostnějších stran v dějinách Sokolstva, bude zajisté zlatým listem dějin Sokola knihnického, neboť rokem tímto vsazen i u nás mladý štípek v sad sokolský, také v našem městečku vešel v život odbor Sokola.

      Půda pro jednotu sokolskou připravována byla po několik let. Leč vnitřní poměry občanské byly tak rozhárané, že nebylo možno  myšlenku sokolskou u nás realizovati. Když však rokem letošním nastalo konečné vyjasnění, když v občanstvu našem počal duch svobodomyslný převahy nabývati, když konečně v čelo obecní samosprávy postaveni byli mužové přející pokroku, tu působením několika nadšenců stalo se, že založen u nás odbor Sokola, soustřeďující bratry z Knihnic, Šebetova a Vážan. Stalo se tak dne 20. září 1913, kdy sešli se v sále na Radnici přátelé pokroku, aby v život nový odbor uvedli.“

     Hlavní referát přednesl na ustavující schůzi profesor boskovického c. k. gymnázia  Richard Wolf, který seznámil přítomné s historií Sokola, významem a pokrokovostí sokolské myšlenky. Své vystoupení poté zakončil slovy: „Hesla sokolská jsou pokrokovost, krásný duch a krásné tělo. Těmi hesly každý sokol stává se pánem svého těla i pánem světového vývoje. Nekonečnost, která ukryta jest v prsou každého pokrokového sokola, v jeho rozumovosti, charakternosti a jeho lásce, ta nekonečnost vede ho k pochopení nekonečného vesmíru a dává mu právo býti  občanem všeho míra.“  U přítomných byla jeho řeč  přijata  s bouřlivým ohlasem.

     Ve svých počátcích měl kninický Sokol 13 členů činných a 30 přispívajících. Na první valné hromadě odboru boskovické tělocvičné jednoty Sokol,  konané dne 8. února 1914 v Knínicích, byl aklamací zvolen starostou František Kavan, jeho náměstkem František David, náčelníkem Antonín Urbanec, jednatelem Alois Kamený. Dalšími členy výboru byli MUDr. Josef Novák a Alois Geršl ze Šebetova, který vykonával též funkci pokladníka,  dále Jaroslav Dvořáček, Ladislav Müller a  August Ženatý. Výborové schůze se měly konat vždy v polovině každého měsíce.

     Na schůzce konané 15. července 1914 bylo ujednáno uspořádání veřejného cvičení, které se mělo konat 16. srpna 1914. Vzhledem k tomu, že  v té době byl spáchánav Sarajevu atentát na následníka rakousko-uherského trůnu Ferdinada d Este a jeho manželku, cvičení se nekonalo a místo do tělocvičny museli členové sokolského odboru  mašírovat do rakousko-uherských zákopů, protože atentát posloužil jako záminka k rozpoutání světového válečného konfliktu. Tělocvičná činnost tak byla v Šebetově udušena hned ve svých počátcích. O tom, co se tehdy dálo,  a jak se podařilo  po vytvoření samostatné Československé republiky znovu uvést sokolskou myšlenku do života, nám podává zprávu zápis z valné hromady konané dne 5. února 1919 v 19.00 hod. večer v sále radnice v Knínicích.

     „Na  výborové schůzi konané 15. července 1914 bylo ujednáno veřejné cvičení  na 16. srpna. Schůze příští jsme se již nedočkali. Vyhlášením mobilizace  postiženo bylo mnoho bratrů činných a přispívajících, s nimiž jsme se brzo rozloučili. Odešel bratr jednatel Kamený, narukoval bratr náčelník Urbanec a pomalu počala se jednota rozcházet. Nemohli jsme si pomoci, neboť nám stále ubývalo jak funkcionářů, tak i členů, Koncem prvního roku války odumřela veškerá činnost v jednotě. Spisy a odebírané časopisy zachránily se, když se po nich četnictvo ptalo. Nářadí postaveno na půdu na radnici a snilo pěkný sen o lepších časech. Všecko válka rozvrátila. Konečně došlo i na nářadí. Nevypátratelným způsobem zmizela koni jeho pěkná kůže a tím učiněn nepotřebným. Sudická jednota vydlužila si hrazdu a dosud ji nenavrátila. Tak uplynul rok 15., 16., 17. i 18. v úplné nečinnosti. Jinak být nemohlo.

     Události posledních měsíců 1918 ale rušně zasáhly do života sokolského vůbec a u nás též. Jsme svobodni, znělo po celé naší vlasti. Hoši přišli z vojny a chtěli pracovat tak jako dřív. Navrátili se všichni, jen bratr Urbanec zůstal v nehostinných Karpatech. Padl. Je ho škoda veliká. A na místa padlých nastupují jiní. Zmizeli, ztrácejí se z paměti, ale úplně se jich nezapomíná. Třeba tělo nežije, ale duch je živ. Tak i u nás. Po soukromých domluvách započata činnost našeho odboru. Zkoušeno a počítáno, kolik členů dalo by se získat do Sokola. A výsledek byl překvapující. Noví mladí hoši přihlásili se dobrovolně do cvičení. Staří členové z většího dílu tvoří základ obnoveného našeho odboru. Když pak v neděli 15. t. m. veřejně zapisovalo se u Ševčíků, přihlásilo se 20 členů činných, 11 dorostenců, 20 žen a 57 členů přispívajících. Výsledek skvělý.

       Laskavostí místní školní rady dovoleno bylo v tělocvičně zdejší školy cvičiti, jen co přivedeno bude nářadí do pořádku a vyřídí se otázka osvětlení a otopu. Začátek bude těžký, ale myšlenka sokolská nesmí u nás zahynout.“

     Jak bylo napsáno, tak se i stalo. Po obnovení činnosti Sokola se začalo cvičit, hrát divadlo, postupně byly zřízeny odbory dorostu, mládeže, mužů i žen. Je vskutku obtížné popsat a vystihnout všechnu tu drobnou a obětavou práci, která umožnila vybudovat ze Sokola a jeho cvičenců dobře fungující tělocvičnou organizaci. Její rozvoj však opět netrval dlouho, protože jeho další činnost přervala  po uplynutí necelých dvaceti let nová světová válka, mnohem strašnější než ta předchozí. Přesto i její strasti po šesti letech válečného běsnění skončily a před Sokolem stanula jeho nová etapa vývoje. Po skončení války byl utvořen jednotný svaz tělovýchovy se sídlem v Praze a jednotám bylo ponecháno plně na jejich vůli a zvážení zvolení názvu.

     Mnohem závažnější změny pak přinesl rok 1948, kdy po únorovém převratu dochází vlivem hlubokých vnitropolitických změn k řadě změn i v rozvoji sportu a tělesné výchovy. Jedním z mnoha opatření, která vedla k posílení a upevnění nového režimu, bylo i rozhodnutí, podle kterého  se musely všechny tělovýchovné svazy, spolky, kluby a tělocvičné organizace  spojit v jedinou tělovýchovnou organizaci. Do sportovní činnosti se zapojovaly především dělníci na závodech. Vzhledem k tomu, že až do této doby v Šebetově stále ještě neexistovala samostatná tělovýchovná organizace a šebetovští cvičenci i nadále chodili cvičit do Sokola v sousedních Knínicích, ujali se iniciativy založení vlastní tělovýchovné organizace v obci dělníci místní pily František Grulich, František Dobeš, Ludvík Dobeš, Jaroslav Šméral, Josef Říha, Josef Dobeš a Josef Komárek, z jejichž iniciativy byla svolána na 11. srpen 1948 schůze šebetovských cvičenců a příznivců Sokola, na které bylo dohodnuto odtržení od Knínic a založení vlastní tělovýchovné jednoty v Šebetově. Za tím účelem byl zvolen přípravný výbor, jehož úkolem bylo připravit vše potřebné pro plánované odloučení od Knínic. Jeho členy byli: Jaroslav Šméral, MUDr. Mikula, Rudolf Wilhelm, Ludvík Dobeš, Josef Dobeš, Josef Říha a František Dobeš. V té době však nikdo nepočítal s tím, jak složitá a těžká budou jednání se cvičenci knínického Sokola, kteří s uvedeným rozhodnutím nesouhlasili a všemožně roztržení organizace bránili. Nebyli ani ochotni dát šebetovským cvičencům část majetku, vybavení a nářadí. Dobře si totiž uvědomovali, že jejich odchodem ztratí početnou členskou základnu a přijdou o své nejlepší cvičence.

     Složitá jednání se vlekla celé dva roky, až posléze 21. května 1950 došlo k ustavující schůzi šebetovského Sokola, které se zúčastnilo 118 občanů. Jejím výsledkem bylo založení organizace Sokola v Šebetově, do jejíhož čela byli zvoleni: Jaroslav Šméral jako předseda, jednatelem se stal Rudolf Wilhelm, náčelníkem Ludvík Dobeš a pokladníkem Josef Minx. Ve své činnosti navázali na slavnou éru knínického sokola a záhy se stali jednou z nejaktivnějších společenských organizací ve vesnici. Pořádali různé zábavy, zájezdy, účastnili se nejrůznějších sportovních akcí, zapojovali se do činnosti místního ochotnického divadla, apod. Je vskutku velmi obtížné popsat a vystihnout všechnu tu drobnou a obětavou práci všech členů šebetovského Sokola za oněch  dalších 50 let. Kolik porad a jednání se muselo  vystřídat, aby se vyřešily všechny problémy a těžkosti,  bez kterých by nikdy nebylo úspěchu. A tak nezbývá, než popřát šebetovským sokolům hodně úspěchů i v jejich další činnosti v novém století i tisíciletí.